Do táborů nucených prací mohla posílaly neposlušné Čechoslováky bez soudu komise na základě zákona č. 247/1948. Zákon o táborech nucených prací umožňoval trestat chování občanů, aniž by spáchali trestný čin. Komunistický režim potřeboval trestat projevy nespokojenosti, které se objevily například na sokolském sletu v červnu 1948, ale nebyly trestným činem.
Bezprostředním podnětem pro vznik tohoto zákona se stal pohřeb prezidenta Edvarda Beneše 8. září 1948, během něhož se komunističtí funkcionáři obávali dalších nepokojů. Kromě trestání těch, kteří projevili svůj názor na komunistické zřízení, měl zákon řešit také hospodářské problémy. Jeho návrh proto vypracovalo ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem průmyslu, které dodalo přehled míst, kde měly být zřízeny jako zdroj levné pracovní síly — tedy zejména v oblastech těžby uhlí a uranu.
K tomu, aby se v táboře nucených prací člověk ocitl, stačilo rozhodnutí tříčlenné komise. Nejčastější důvod zněl: “ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování“. Aniž by spáchali trestný čin, byl pobyt v TNP zanesen do jejich rejstříku trestů, což znamenalo pozdější potíže při hledání práce. První
z táborů nucených prací (TNP) vznikl v Kladně–Dříni v prosinci 1948 jako zásobárna pracovních sil pro Spojené ocelárny, jak se po znárodnění nazývala huť Poldi Kladno, a pobočka tohoto tábora v Dubí pak pro důl Antonín Zápotocký.

Ve vápencovém lomu u Mořiny nazývaném Mexiko vznikl tábor nucených prací pro národní podnik Železnorudné doly Nučice v roce 1949. Vápenec zde těžili vězňové již za války, po válce Němci, které po odsunu nahradili právě “nepřátelé státu”. Podle svědectví těch, kteří táborem v letech 1949–1953 prošli, panovaly v lomu tak strašné podmínky, že se mu začalo říkat český Mauthausen nebo vápencové peklo Mořina.
Pobyt v táboře popsal pro Mladou frontu Dnes Ladislav Leitl z Berouna, odsouzený na konci roku 1952 ke čtyřem letům za nedovolené sdružování proti republice a vyzrazení státního tajemství. Do lomu byl eskortován hned ze soudní síně a strávil tam měsíce listopad a prosinec. „Každý den jsme museli nalámat šestnáct až osmnáct vozíků kamene a
z nich i třetinu rozštípat dvanáctikilovým kladivem. To byla dávka, kterou mohli jakžtakž snést silní a trénovaní skaláci, nikoli však většina vězňů, která sem přicházela ve velmi zuboženém stavu z mnohaměsíční vyšetřovací nebo soudní vazby,“ vyprávěl Ladislav Leitl.
Pokud vězni normu nesplnili, což se stávalo vzhledem
k jejich zoufalému zdravotnímu a fyzickému stavu často, čekal je trest v podobě pobytu v betonovém nevytápěném bunkru o rozměrech 4 krát 4 metry, kde nakloněná prkenná podlaha sloužila zároveň jako lůžko. „Ihned po pracovní době sem nahnali asi deset až patnáct vězňů v promočených trestaneckých uniformách. Navíc velitel si občas zpestřil volnou chvíli fyzickým týráním vězňů. Nechal je například dělat dřepy čelem ke zdi. Při každém pokusu však vězňové samozřejmě naráželi koleny do stěny bunkru. Aby nepadali, pomáhal jim velitel kopanci,“ uvedl Ladislav Leitl. Průměrná délka pobytu odsouzených na Mořině se pohybovala od 14 dnů do tří měsíců, přičemž obvykle končila odvozem fyzicky i psychicky vyčerpaných trestanců do vězeňské nemocnice. Do roku 1953 prošlo táborem nucených prací na Mořině prošlo přes tisíc vězňů.
Utrpení vězňů v lomu Mexiko připomíná od roku 2001 pomník, který tvoří hrubě osekaný blok kamene s otvorem ve tvaru mříže a reliéfním nápisem NA PAMĚŤ POLITICKÝM VĚZŇŮM 1949/1953. Autorem památníku, jenž vznikl díky iniciativě tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akademický sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s. a vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule:
DO TOHOTO LOMU BYLI V LETECH 1949–1953 POSÍLÁNI POLITIČTÍ VĚZNI, ZESLÁBLÍ HLADOVĚNÍM A FYZICKÝMI ÚTRAPAMI VE VYŠETŘOVACÍ A SOUDNÍ VAZBĚ, TRVAJÍCÍCÍ ČASTO DÉLE NEŽ JEDEN ROK. ZDE BYLI NUCENI PRACOVAT ZA NELIDSKÝCH PODMÍNEK, DENNĚ TRESTÁNI ZA NESPLNĚNÍ VYSOKÝCH PRACOVNÍCH NOREM. SANKCE ZA NESPLNĚNÍ ZHORŠOVALY JEJICH STAV AŽ K NAPROSTÉMU VYČERPÁNÍ. CESTA Z TOHOTO PEKLA VEDLA S VYSOKÝMI HOREČKAMI ČI VÁŽNÝM PORANĚNÍMI PŘES PANKRÁCKOU VĚZEŇSKOU NEMOCNICI. PROŠLO JÍM BĚHEM PĚTI LET VÍC NEŽ 1000 POLITICKÝCH VĚZŇŮ.
Tábory nucených prací byly zrušeny po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 a celkem jimi prošlo 21 440 Čechoslováků.
Markéta Reszczyńská, Liteňské zrcadlo 10/2020