„Dne 23. prosince 1865 byl na faru liteňskou poslán muž věhlasný, pravý vlastenec František Řezáč,“ píše v knize „Liteň
a přifařené k ní obce“ Josef Kreisinger, který se s Františkem Řezáčem spřátelil a stal se farářem liteňským v únoru 1892 po smrti faráře Havlíčka, který na faru nastoupil po Františku Řezáčovi. Josef Kreisinger ve své knize uvádí i důvod, proč se Fratišek Řezáč do Litně ve svých 46 letech na vlastní žádost uchýlil: „Toužil po útulku a poklidu, byl dlouho na bouřlivém a nejistém moři veřejného života zaměstnán.“
Při nástupu na liteňskou faru měl František Řezáč za sebou velice plodné období. Narodil se 6. ledna roku 1819
v Poleradech nad Labem, odkud odešel do Prahy studovat filozofii a bohoslovectví. Po vysvěcení na katolického kněze působil jako duchovní ve svatováclavské trestnici a káznici
u sv. Jiří. Krátce vyučoval náboženství na filozofické fakultě, odkud ale záhy musel odejít kvůli svým vlasteneckým názorům. Stejně jako jeho přítel Karel Havlíček Borovský patřil
i František Řezáč mezi stoupence národního obrození
a v revolučním roce 1848 byl po potlačení protirakouského povstání v Praze několik dnů vězněn.

Proti poněmčování v českých školách vystupoval i později jako redaktor pedagogického časopisu „Škola a život“, vytvářel školní osnovy a psal učebnice. Je autorem „Mluwnice
s prawopisem pro českou mládež“ či vlastenecké zeměpisné knihy „Nowý obraz zemí Českoslowanských čili Nowý pohled na wlast Čechů, Morawanů a Slezanů“ a spoluautorem čítanky „První učení a cvičení milé mládeže českoslovanské“. Jeho pedagogická činnost zahrnovala i zakládání školních knihoven a škol — vyšší dívčí školy a malostranského gymnázia.
Jako zanícený pedagog prosazoval také vzdělávání vězňů, s nimiž se setkal při práci vězeňského duchovního. Ve vzdělávání a mravní výchově zločinců viděl cestu k jejich nápravě. Svou představu o práci s vězni sepsal v roce 1852 v knize „Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců“, která se stala po roce 1990 jedním ze zdrojů inspirace při zpracování nové koncepce českého vězeňství.
Jím popsaná snaha o snížení kriminality prostřednictvím prevence (rodinná, školní a církevní výchova), detence (odborné zacházení s vězni) a postpenitenciární péče (pomoc propuštěným vězňům při novém zapojení do společnosti) byla v mnohém blízká modernímu pojetí kriminologie. K odkazu Josefa Řezáče se proto hlásí především Vězeňská duchovenská péče, která mimo jiné adoptovala jeho hrob na Olšanech. Vězeňská služba České republiky uděluje svým zasloužilým pracovníkům Cenu Františka Josefa Řezáče.
Nelehká služba v Litni
Vraťme se ale k jeho působení v Litni. Když sem František Josef Řezáč roku 1865 přišel, učily se děti z Litně a okolních vesnic v prostorách chléva v zahradě za Litní u karlštejnské silnice. Tato skutečnost musela propagátora vzdělanosti nemile překvapit. Liteň se přitom mohla chlubit tím, že její škola byla jednou z nejstarších škol na našem území, jak uvádí Josef Kreisinger ve své knize „Liteň a přifařené k ní obce“. Zmínka o ní totiž pochází z roku 1617, kdy „Berounská kniha červená rozličných smluv“ zmínila rektora školy liteňské.
Místo klidné služby vesnického faráře tak čekalo na Františka Řezáče v Litni několik nelehkých úkolů. Mezi ty nejdůležitější patřily vybudování důstojné školy a oprava fary, která v té době sídlila ve zchátralé budově zvané „dům Rumplerův“. V původní faře u kostela byla až do roku 1857 umístěna dvoutřídní škola, která byla jednak tmavá a také malá. Dětí přibývalo a budova byla ve velmi chatrném stavu, a proto dal tehdejší patron školy pan Josef Daubek z jednoho prostranství chléva za Litní upravit místnosti pro dvě školní světnice a byty pro dva učitele.
Kromě liteňských školu navštěvovaly děti z obcí Měňany, Korno, Krupná, Běleč, Hodyně, Hatě, Leč a Vlence. Právě občané „přiškolených“ obcí usilovali o to, aby se započalo se stavbou nové školní budovy, jak popisuje Josef Kreisinger: „Dne 10. června 1866 se tehdejší školní výbor usnesl ve vleneckém hostinci, aby nová škola u kostela dle starého, již před 11 lety schváleného plánu se stavěla a skutečně v listopadu t.r. byla veřejná dražba na stavbu a z jara r. 1867 začalo se stavěti. Dne 2. června bylo svěcení základního kamene, vykonané farářem Františkem Řezáčem.“ Ten při této příležitosti pronesl verše:
Pusté místo se velebí,
sínce chrámu pnou se k nebi,
vůle pevná to podniká,
vše neladné tu zaniká.
Stánku Boží, se zaraduj,
družku svoji si posvěcuj,
aby s tebou moudrost a ctnost
pěstovala vždy blaženost.
Škola s chrámem pevně stojí,
obě páska lásky pojí,
Kristus kámen jich úhelný,
dědictví svým v nich nedílný.
Plesej Sione Liteňský
oblažuj tě duch křesťanský!
V něm pravá zkvétá svoboda,
rajská života lahoda.
Stavba trvala rok a půl – v říjnu roku 1868 byla nová školní budova slavnostně vysvěcena farářem Všeradickým Josefem Poustkou za přítomnosti faráře liteňského Františka Řezáče a mnoha jiných hodnostářů a spolků. Liteňští stihli školu vybudovat krátce před přijetím školského zákona 14. května 1869, který zavedl povinnou školní docházku.

Až do konce svého působení v Litni usiloval František Josef Řezáč o opravu či vybudování nové fary. Marně. „Stráviv tu léta plná útrap, roznemohl se v roce 1879 tak, že musel rezignovati na faru liteňskou. Opustil Liteň a odebral se na odpočinek do Prahy, zemřel po krátké nemoci dne 25. prosince 1879,“ uvádí Josef Kreisinger.
Nové fary se dočkal až jeho nástupce František Havlíček. V roce 1882 se musel z fary odstěhovat do provizorního bytu, protože hejtmanství v Hořovicích uznalo budovu za nebezpečnou k obývání. Fara dále pustla, hospodářská stavení byla úplně rozbořena. „Mnoho komisí konáno v záležitosti stavby fary, mnoho plánů zhotoveno ale nevedlo to k žádnému cíli. Až konečně v červnu roku 1889 se díky Josefu Šebestiánu Daubkovi začala stavěti nová budova farní a místě té zřícené. Stavba byla dokončena roku 1890 a v den sv. Jiří,“ napsal Josef Kreisinger, který na nové faře působil od roku 1892.
Markéta Reszczyńská, Liteňské zrcadlo 6–7/2021