Většině se určitě vybaví název operace Anthropoid a útok na Reinharda Heydricha v zatáčce u Bulovky v Praze 8-Libni, při kterém se Jozefu Gabčíkovi zasekl samopal a říšského protektora smrtelně zranila až bomba hozená Janem Kubišem. Málokdo však ví o osudech dalších výsadkových skupin cvičených v Anglii na boj proti nacistům. Dohromady jich bylo 38 a Josef Kusý z Bělče pomáhal parašutistovi Arnoštu Mikšovi ze skupiny Zinc, za což zaplatil svým životem v prvních dnech heydrichiády. V tomto článku vám přiblížíme poněkud zamotanou historii jeho hrdinského činu.
Přibližně 35 kilometrů od Bělče byly v noci z 27. na 28. dubna 1942 v Požárech u Křivoklátu vysazeny tři paraskupiny z krycími názvy Bioscop, Bivouac a Steel. První dvě měly provádět sabotážní a destrukční akce na Moravě, mimo jiné v oblasti vsetínské zbrojovky či vyřadit z provozu teplárnu a elektrárnu v Brně na Špitálce. Úkolem skupiny Steel, v níž byl jediný radiotelegrafista, bylo dopravit českému odboji radiostanici, která by umožnila spojení s Londýnem.
Po seskoku parašutisté ukryli shozený materiál do okolí seskoku a kufr s vysílačkou ve vaku z vojenské celtoviny zahrabali na poli s tím, že ji hned druhý den vyzvednou. K tomu ale nedošlo, a dopoledne 30. dubna byla mělce zakopaná radiostanice v poli nalezena při jarním vláčení pole místními, kteří její nález po určitém váhání oznámili křivoklátským četníkům. O nálezu vědělo hodně lidí a majitel pole se obával, jestli se nejedná o provokaci. Čeští četníci po prohlídce místa informovali gestapo v Kladně, které jim nařídilo místo nepřetržitě střežit.
Útočiště v Bělči
V této chvíli se dostává na scénu Josef Kusý, který poskytl v Bělči ubytování Arnoštu Mikšovi, členu výsadkové skupiny ZINC. Josefu Kusému bylo v té době 35 let, byl zedníkem a bydlel v Bělči č. p. 60 se svou ženou Růženou a jedenáctiletým synem Josefem. Angažoval se v odboji a parašutistu Mikše ubytoval na žádost přítele Josefa Minaříka z Haloun, se kterým v dubnu 1942 pracoval na stavbě lávky v Řevnicích.
Osmadvacetiletý parašutista Arnošt Mikš pocházel z Janova u Rakovníka a po vypuknutí války odešel takzvanou balkánskou cestou (přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko) do Francie a poté do Británie, kde v srpnu 1941 prodělal kurzy útočného boje, výsadkového výcviku a průmyslové sabotáže. Úkolem jeho skupiny ZINC bylo organizovat a řídit činnost dalších sabotážních výsadků v oblasti Moravy a předat domácímu odboji a skupině Silver A tři milióny korun na podporu jejich činnosti.
Skupiny ZINC ale polští piloti z důvodu navigační chyby vysadili 28. března 1942 až v Gbelech na Slovensku, a proto se před přechodem hranice s protektorátem rozdělila — Arnošt Mikš měl odjet s teprve jednadvacetiletým slovenským kolegou Viliamem Gerikem do Prahy, velitel skupiny Oldřich Pechal se pokusil o přechod hranice sám. Po přestřelce s německými celníky se skrýval na Hodonínsku, kde byl na základě udání zatčen, poté mučen a nakonec popraven 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Vraťme se ale k Arnoštu Mikšovi, kterému se podařilo i s kolegou Gerikem dostat se až do Prahy, kde bydlel jeho mladší bratr Antonín. S pomocí druhého mladšího bratra Františka, který sloužil jako četnický strážmistr v Táboře, získal falešné protektorátní doklady. V Praze navázal spojení se skupinou Silver A, jejíž velitel Alfréd Bartoš ho pověřil vyzvednutím radiostanice zakopanou u Požárů.
Už se nedozvíme, proč se pro ni vydal společně s Josefem Kusým, a nikoliv se svým kolegou ze skupiny ZINC Gerikem. Možná tušil, že na něj není spolehnutí, což se později potvrdilo. Gerik v Praze podlehl depresi z neznámého prostředí a dne 4. dubna 1942 se dobrovolně přihlásil českým policistům. Těm nezbylo, než ho poslat na gestapo, kterému poskytl informace o složení skupiny Zinc a Out Distance, prozradil také úkryt vysílacích stanic na Slovensku a později identifikoval těla svým mrtvých kolegů-parašutistů.
Arnošt Mikš se tak vydal pro radiostanici s odbojářem Josefem Kusým a v Požárech na ně čekalo nepříjemné překvapení — na místě hlídkovali křivoklátští četníci praporčík Václav Komínek, a strážmistr František Ometák.
Přestřelka s četníky
Je kolem desáté hodiny večer, když četnická hlídka na rozhraní pole Mečná a lesní lokality V jedličkách zaslechne zapraskání větviček z lesa. Zbystří pozornost a nedaleko ve svitu měsíce spatří v lesním průseku vykáceném kvůli elektrickému vedení dvě postavy, pomalu a opatrně plížící se směrem k poli. Četnická hlídka přiběhne blíž, zbraně si připraví k výstřelu a zvolá: „Stůj, kdo tam, ruce vzhůru!“
Parašutista Arnošt Mikš drží v kapse kabátu odjištěnou pistoli a zvedá pouze levou ruku. Josef Kusý zvedá obě ruce. Mikš odvětí: „Vždyť už máme“ a tasí pistoli přesně tak, jak jej učili v kurzu útočného boje. První ranou zasahuje strážmistra Ometáka, který ještě odvrávorá k poli, tam padne na záda a svému těžkému zranění na místě podlehne.
Mikš pak zamíří na praporčíka Komínka a vystřelí současně s ním. Komínek je zasažen do boku a jeho střela zasahuje Mikše. Ten padne na zem a vědom si toho, že je jeho zranění velmi vážné, zavolá svého kolegu: „Josefe utíkej, já už se k vám nevrátím.“ Josef Kusý poslechne a podaří se mu uprchnout, přičemž v lesíku odhazuje svoji pistoli.
Ležící Mikš si dává pistoli k pravému spánku a vystřelí. Volí raději smrt, než aby se nechal zajmout gestapem. To přijíždí na místo ráno a s sebou přiváží zrádce a Mikšova kolegu Viliama Gerika, který bývalého kamaráda na místě identifikuje. Gestapa nalézá v jeho kabátě zápisník, v němž je i jméno Josefa Kusého, kterého 2. května doma v Bělči zatknou četníci z Litně.
O jeho dalším osudu informuje zpráva ČTK: Praha, 31. května. Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 31. května 1942 byli odsouzeni k smrti zastřelením: 1. Kusý Josef, narozený 17. února 1909, bytem v Bělči. Zpráva uvádí dalších šestnáct jmen, včetně dvou bratrů Arnošta Mikše, a odůvodnění: „Odsouzení poskytovali vědomě úkryt osobám policejně nehlášeným, které mají účast na činech nepřátelských Říši, anebo se policejně nehlásily po nařízení zastupujícího říšského protektora ze dne 27. května 1942, anebo vyzývaly ve veřejnosti k podporování atentátu a atentát schvalovaly, anebo rušily veřejný pořádek a bezpečnost a pracovní mír, anebo je ohrožovaly. Rozsudek byl vykonán 31. května 1942. Jmění odsouzených bylo zabaveno.”
Hrdinství Josefa Kusého připomíná jeho jméno vyryté na pomníku obětem první a druhé světové války v Bělči. V roce 2008 uspořádalo sdružení občanů Bělče a T.J. Sokol Liteň cyklistický memoriál Josefa Kusého a Arnošta Mikše na trase jejich cesty z Bělče do Požárů, k lesnímu pomníčku Arnošta Mikše, na němž je uvedeno: „Ukrytý ve stínu lesa, ale neskrytý před vzpomínkou…“
K pomníku Arnošta Mikše se můžete vydat s
naším Tipem
na výlet.
Markéta Bernatt-Reszczyńská pro Liteňské
zrcadlo 5/2018 s využitím knihy René Černého Bratři ve válce