Přesný počet mužů z Litně, Bělče a Leče, kteří byli povoláni do bojů první světové války v letech 1914-1918, můžeme jen odhadnovat. Z dostupných demografických údajů a skutečnosti, že byli povoláváni všichni muži ve věku 18-50 let, by to znamenalo 150-200 mužů. Víme však přesný počet našich mužů, kteří přešli z rakouské armády dobrovolně do zajetí a vstoupili do řad československých legií, jež bojovaly za vznik tehdy ještě neexistujícího státu. Bylo jich 34 a zúčastnili se těch nejtěžších bojů u Zborova, u Bachmače, na řece Piavě a dalších místech.
Ve všech bojích se hrdinně vyznamenali a jako zázrakem se vrátili všichni živí a zdraví do svých domovů, i když někteří z těch, kteří bojovali v Rusku, za sebou sibiřskou anabázi. Při cestě domů v podstatě objeli svět, protože jim přímý návrat z Ruska znemožnila Velká říjnová revoluce a následná občanská válka v Rusku v letech 1918-1920, v níž bojovala bílá, Dobrovolnická, armáda proti bolševické Rudé armádě za obnovení carství.
Českoslovenští legionáři se do bojů mezi bělogvardějci a bolševiky zapojili po tzv. Čeljabinském incidentu, ke kterému došlo 4. května 1918 a při němž se dostali do konfliktu s bolševiky. Poté už přes bolševická území postupovat nemohli, a proto čs. vojenští velitelé rozhodli o cestě přes celou Sibiř až do Vladivostoku. Touto cestou se však muselo 45 000 příslušníků Československého armádního sboru probít.
Boje na Sibiři trvaly až do 7. února 1920, kdy se legionáři konečně probojovali k Vladivostoku. Během těchto bojů dobyli v podstatě celou Sibiř: 30. května 1918 Penzu a Syzraň, 8. června Samaru, 23. června město Ufa, 25. července Jekatěrinburg a 6. srpna (společně s bílými) Kazaň. V Kazani převzali českoslovenští legionáři zlatý ruský státní poklad obrovské hodnoty. Ten později předali veliteli bělogvardějců admirálu Alexandru Vasiljevičovi Kolčakovi, který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk. Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou.
Českoslovenští legionáři dobyli i Jekatěrinburg, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim zachránit nepodařilo. Necelý týden před příchodem československých legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých z Kremlu. Operace se rozšířily i mimo oblast transsibiřské magistrály, došlo k dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, přes vojenský odpor bolševiků. Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za Bajkal. Po šesti týdnech nelítostných bojů s Němci dokázali obsadit 39 ze 40 tunelů v okolí Bajkalu dříve, než je bolševici stihli vyhodit do vzduchu. Tím byla transsibiřská magistrála udržena průjezdná, což bylo klíčové pro propojení všech jednotek československého sboru rozmístěných od Penzy a Volhy až po Vladivostok v délce 8 000 km.
Hrdinné vojenské akce Čechoslováků pomohly mocnostem Dohody, a daly tak T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi politickou moc pro vyjednávání vzniku samostatného československého státu. O vzniku Československa se ovšem naši legionáři v Rusku dozvěděli se zpožděním několika týdnů.
Kromě toho bojovali českoslovenští dobrovolníci i v dalších armádách, asi 32 tisíc amerických krajanů ve francouzské a americké armádě. Dále působilo kolem 1 400 dobrovolníků v srbské armádě a kolem 1 000 dobrovolníků v armádě britské. Ačkoliv se v americké, srbské ani britské armádě nepodařilo zformovat samostatné československé vojenské oddíly, bývají tito dobrovolníci někdy neoficiálně označováni za legionáře.
Z našich místních legionářů se v bojích nejvíce proslavili a za svou odvahu byli vyznamenáni:Arm. gen. Bedřich Homola (*2.6.1887) – († 5.1.1943 Berlín, věznice Plötzensee). Syn rolníka z Bělče. Do československých legií vstoupil 15. února 1916. Sloužil jako velitel roty, dále velitel poddůstojnické školy, stal se velitelem úseku trati Čenokovka - Doč u Bachmače a posléze velitelem Severní fronty. Od 25. 5. 1916 velel štábnímu vlaku a účastnil se bojů u Marjanovky. Od 27. 10. 1918 byl, již v hodnosti majora, ustanoven zástupcem velitele důstojnické školy. Dne 20. července se stal inspektorem divizních kurzů pro poddůstojníky.
Za své hrdinství byl vyznamenán Řádem sv. Anny II. třídy s meči, Československým válečným křížem 1914-1918, Řádem M. R. Štefánika "Sokol", Československou medailí Vítězství. Dne 22. dubna 1920 se ve Vladivostoku nalodil a přes Singapur, Suez a Terst se vrátil zpět do vlasti. Po návratu byl převelen do Prahy a zůstal ve vojsku. Byl zatčen 31.12.1941 na základě udání a popraven v Berlíně 5.1.1943. O jeho hrdinství a významu za dob nacistické okupace, bude vyprávět některý z příštích článků.
Alois Šebek (*28. 2. 1892) Dělník z Litně. 19. 6. 1916 vstoupil v Kyjevě do čs. legií, dosáhl hodnosti četaře. Bojoval u Zborova a v celé řadě dalších bitev na ruské frontě. Stejně jako další legionáři sloužící v Rusku musel vykonat Sibiřskou anabázi. Vrátil se z bojů v Rusku až roce 1920. Za své hrdinství byl vyznamenán medailí sv. Jiří IV. stupně, Českým válečným křížem, spojeneckou medailí a revoluční medailí. Po válce se usadil v Leči. V roce 1922 se dal k četnictvu.
František Münzberger (* 24. 1. 1891) Skalník z Litně, vstoupil do čs. legií 11. 4. 1916 v Kotelniče. Sloužil u 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova. Dosáhl hodnosti rotmistra. Bojoval u Zborova a v celé řadě dalších bitev ruské fronty. Za své hrdinství byl vyznamenán Stříbrným křížem sv. Jiří 4. třídy, Českým válečným křížem a revoluční medailí. Rovněž musel podstoupit tzv. sibiřskou anabázi. Po návratu z Ruska 1920 zůstal u vojska.
Jména dalších legionářů si můžete přečíst na stránkách z kroniky.
V současné době se v Litni kromě pomníku za zdí kostela nenachází žádné důstojné pietní místo, které by odkazovalo na oběti a hrdinství účastníků této války. Stojí tedy za zvážení, jestli by při stoletém výročí založení naší republiky, v rámci studií o zlepšení vzhledu veřej ného prostoru, nebylo vhodné do nich zakomponovat například pamětní desku nebo dokonce pomník těmto našim hrdinům. Míst by se jistě našla celé řada.
Jakub Kubič